Raz nás vedúci na tábore v noci zobudili a povedali nám, že si máme zobrať šatky a baterky. Jednému chlapcovi dali batoh s fľašou vody a so suchármi, ale toho si nikto nevšimol. Zaviazali nám oči a povedali nám, že sa máme chytiť za ruky. Počula som údery do nejakého plastu a myslela som si, že niekam ideme loďkami. Nechcela som ísť, pretože som si myslela, že sme na okraji rieky a že tam spadnem. K rieke sme nešli, takže to asi vyzeralo dosť vtipne, keď som sa stále zastavovala na lúke a okolo seba som tápala rukami. Posadili nás na nejaké sedadlá a keď som počula buchnutie dverí a došlo mi, že sme v aute. Išli sme dosť dlho, až sme si mysleli, že snáď nikdy nezastavíme. Keď sme zastavili, vedúci nám povedali, že si šatky máme dať dole, až keď nebudeme počuť motor auta.
Keď sme si ich dali dole, boli sme úplne dezorientovaní. Stáli sme na nejakej ceste a okolo nás bolo pole. Jediné šťastie bolo, že v batohu bola aj mapa. Naozaj sa nám nechcelo o polnoci niekde zvoniť a vysvetľovať, čo robíme o 1. hodine ráno vonku. Smola ale je, keď máte mapu a neviete, kde ste. Proste sme išli a keď sme narazili na prvú dedinu, našli sme si ju na mape a potom to už išlo celkom rýchlo.
Kukuricové sucháre, ktoré sme mali so sebou, sme zjedli asi za päť minút. Keď sme došli do tábora, prepadli sme hliadku, ktorá z nás skoro dostala infarkt, ale potom sa upokojila, a zjedli sme balíček sušienok, ktorý sme našli v zásobárni. Potom sme šli spať. Vedúci si z nás urobili srandu, že bude rozcvička, ale potom nás nechali spať. Všetci, aj my, sme sa veľmi divili, že sme 13 km prešli za 1,5 hodiny.
Síce to bol strašidelný zážitok, ale je to môj najmilší zážitok, pretože mi ukázal, že nestratím odvahu, keď je treba. Dúfam, že sa vám článok páčil.
) a měli jsme myslím hledat ostatní, kteří se museli schovat do keřů. (Au!) Já jsem to totálně hnojil, kopal jsem do ostatních a nakonec jsem se úplně ztratil z cesty, takže na mě ostatní zezdola svítili baterkami a asi až za hodinu jsem se v hrozných bolestech působených keři dostal dolů ze srázu (měli jsme dvě hranice, křížovou cestu a silnici, ovšem já tu křížovou cestu nějak omylem překračoval). Tehdy jsem z toho měl opravdu strach, ale dnes to beru pozitivně.
